Archeologické nálezy v okolí dnešního hradu Bítova, dokládají osídlení již v mladší době kamenné [asi 3. tisíciletí př. n. l.], v mladší době železné se zde objevují Keltové vystřídáni kolem počátku našeho letopočtu Germány. Ve 4. až 5. století n.l. se zde objevuje slovanské obyvatelstvo, které si zvolilo okolí soutoku Dyje a Želetavky za středisko celé oblasti. Nejčetnější nálezy nabídlo území katastru obce Vysočany, na protějším, pravém břehu Želetavky, známé jako Palliardiho hradiště, kde se po pádu Velkomoravské říše patrně vytvořilo centrum slovanského osídlení. Raně středověké hradisko bylo v místech dnešního hradu založeno nejspíše až poté, co kníže Oldřich připojil v letech 1017-1018 Moravu k českému státu. Jeho syn Břetislav I. prováděl počínaje rokem 1021 reorganizaci administrativního členění země v duchu tzv. hradské soustavy, buduje hranici s německými územími tím, že nechá vystavět na místech velkomoravských hradišť, soustavu hradů, střežících nové správní uspořádání státu. [Funkci hranice naznačuje i patrocinium sv. Václava] Morava byla tehdy rozdělena na tři údělná knížectví, ve kterém byly postaveny tři knížecí hrady: Znojmo, Vranov a Bítov.

První písemný doklad existence bítovského hradu nalézáme v jádru tzv. zakládací listiny staroboleslavské kapituly hlásícím se k r. 1046, ve které je zmiňován spolu s dalšími hrady pod jménem Bethow [Údajně jde o falzifikát z 13. století]. Nový raně feudální hrad zaujal hned ve svých počátcích významné místo v údělném knížectví znojemském, jako ochrana jeho západní části, střežíc však i hranici německé expanze na sever. Ale byl budován především jako správní středisko a pohraniční pevnost v sousedství rodícího se státu rakouských Babenberků. Další autentickou zprávu nalézáme až v souvislosti s četnými konflikty mezi členy rozvětveného přemyslovského rodu ke konci 12. století, kdy v létě roku 1185 vytáhlo české vojsko proti odbojným moravským údělníkům. Podle kronikáře Jarlocha Milevského jde o konflikt mezi držitelem tří velkých moravských údělů [Znojma, Brna, Olomouce] knížetem Konrádem Otou a knížetem Bedřichem, který poslal svého bratra Přemysla, aby dobyl protivníka. Před vojskem Přemysla, které pustošilo znojemsko i bítovsko se na Hrad Bítov, schovali i řeholnice z nedávno založeného premonstrátského kláštera v Dolních Kounicích. Přemysl Hrad nikdy nedobyl a Konrád Ota ho poté ještě zpevnil a tak se Bítovsko stalo nejpevnější součástí znojemské provincie. Další válečné události se hradu dotkly v následujícím desetiletí, kdy kníže-biskup Břetislav Jindřich vtrhl na Moravu a odňal její správu Vladislavu Jindřichovi. K této události se hlásí listina, kterou údajně na hradě Bítov [in castro Betow] vydal Jindřich Břetislav 7. června 1195. Listina je sice prokazatelným padělkem, přesto lze při srovnání s dalšími prameny značnou část jejich údajů s přihlédnutím k chronologickým omylům považovat za věrohodné. Se značnou mírou pravděpodobnosti lze považovat za fakt, že kníže Jindřich Břetislav na Bítově pobýval v samém závěru své vojenské výpravy kolem 7. června 1194.

Po nástupu Přemysla Otakara I. na trůn byl systém údělných knížectví nahrazen krajským zřízením podle českého vzoru. Vzrůst významu Bítova v souvislosti s rozbíhající se rozsáhlou kolonizací a osidlováním jihozápadní Moravy se odrazil i ve vydělení samostatného bítovského kraje, jak naznačuje potvrzení Konrádových statut roku 1222 [provicia Betowi], kdy dochází k vytvoření markrabství, reorganizují se i zeměpanské pravomoci a pod správu Bítova spadá i území od Slavonic po Lovětín u Batelova, téhož roku je uváděn i Ben z Bítova [Ben de Wetow] znovu se objevující o šest let později jako bítovský kastelán [Ben castellanus Betowensis]. I v dalších letech 13. století se v Bítově zapíše řada zeměpanských úředníků v obvyklých funkcích purkrabího, komorníka, vladaře či sudího, ve valné většině pocházejících z předních českých, moravských i rakouských rodů v letech 1222—1228 kastelán Ben de Wetow, v l. 1226—1228 Dětřich z Bítova, jehož synem byl pozdější bítovský komorník Hrut z Bítova, který se připomíná zejména v l. 1239—1253 pod jménem Ruto či Kernto. Vedle nich vystupuje v r. 1227 jako sudí Bartis, zakladatel města Jemnice Petr, zvaný rektor bítovské provincie, v r. 1233 Beneda z Bítova, v r. 1234 bítovský komorník Vilém, v l. 1260—1268 komorník Idík z Úpy, předek pánů ze Švábenic, a po něm jeho syn Všebor do r. 1275. V l. 1278—1283 se uvádí jako bítovský komorník Artleb z Dubna a v r. 1284 Jaroslav ze Šternberka. Když Rudolf Habsburský obsadil po bitvě na Moravském poli v r. 1278 Moravu, byl bítovským kastelánem opět Smil z Bílkova, avšak komorníkem se stal rakouský šlechtic Štěpán z Maisavy [Meissau].

Rostoucí význam hradu s sebou v průběhu 13. století přinesl i přestavbu dřevohlinité pevnosti v kamenný hrad. Tato potřeba byla vyvolána nejspíše válečnými událostmi první třetiny století, kdy roku 1226 Přemysl Otakar I. válčil s rakouským vévodou Leopoldem či o několik let později již za Václava I. a jeho války s vévodou Fridrichem Bojovným. Ten roku 1233 Bítov oblehl, použil ve větší míře praků a jako první i poslední hrad dobyl. Při větší rekonstrukci sídla, které se stěhovalo během 13. století postupně z ostrohu [dnes zachovaná břitová věž na nádvoří, má v přízemí zdivo, které představuje nejstarší dochovanou část hradu, asi ze začátku 13. století. jde o nejstarší příklad tohoto typu věže u nás a lze předpokládat, že přímým vzorem zprostředkovaným velkými klášterními hutěmi byly raně gotické stavby ve Francii], do míst dnešního paláce, bylo zapotřebí pracovních sil a hospodářského zázemí, což dalo příležitost k rozvoji osady Bítovce pod hradem.

Nastoupení vlády markraběte Přemysla II. roku 1251 přineslo uklidnění pro kraj, protože zájmy panovníka se přesunuly na konfrontaci s uherským tlakem. Po smrti markraběte Přemysla II. se Bítov dočasně vytratil z centra pozornosti, kam se vrátil až s nástupem jeho synovce Přemysla Otakara II. na český trůn. Královská politika se tehdy soustředila na rozšíření korunních zemí o dědictví po vymřelých rakouských Babenbercích zajištěné sňatkem s Markétou, sestrou posledního rakouského vévody Fridricha II. Takto získané území bylo současně nutné uhájit před mocenskými ambicemi uherských Arpádovců. Jihovýchodní část českého státu na hranicích s Rakouskem a poblíž hranic s Uherským královstvím tehdy opět nabyla na důležitosti. Přemysl Otakar II. musel bojovat se vzrůstajícími snahami šlechty o panovnickou moc, jeho neúspěch byl i jednou z příčin jeho pádu na Moravském poli 26. srpna 1278.

Raimund z Lichtenburka, významný dvořan krále Václava II., dosáhl časem takového vlivu, že mu r. 1298 Václav II. svěřuje správu Moravy a dal do zástavy hrad Bítov, tím ho jmenoval moravským zemským hejtmanem. V témž roce se staroboleslavská kapitula zřekla svých desátků z Bítovska. Poté zakládá Rajmund rod Bítovských z Lichtenburka. Své významné postavení si udržel po zbytek vlády Václava II. i během krátké vlády jeho syna Václava III. Po jeho zavraždění v Olomouci se přiklonil na stranu příznivců Jindřicha Korutanského, což mu po jeho zvolení přineslo úřad podkomořího a r. 1307 připsání Bítova jako dědičného léna. To mělo za následek zaniknutí spojení bítovského komornického úřadu se znojemským. [koncem tohoto století byly i ostatní královské úřady na hradě Bítově spojeny se znojemskými] Podkomořského úřadu se sice musel brzy vzdát ve prospěch svého příbuzného a přítele Jindřicha z Lipé, ale jeho podíl na moci to příliš neoslabilo. Společně s Jindřichem z Lipé pak dokázali rozhodným způsobem zasáhnout ve prospěch Jana Lucemburského při nástupu na trůn. Spojenectví Ronovců s novým králem Janem Lucemburským však bylo v průběhu bojů o moc ve státě mezi králem a šlechtou značně oslabeno zejména poté, co v letech 1317-1318 přerostly rozpory v otevřený odboj šlechty, do kterého se Raimund zapojil po boku svých příbuzných. Smír sjednaný roku 1318 v Domažlicích přinesl Ronovcům upevnění jejich mocenské pozice, v průběhu druhého desetiletí 13. století se jim tak podařilo ovládnout celou Moravu. Rajmund, který na Bítově nesídlil, [protože se až do prodeje r. 1319 soustředil na v r. 1310 získanou Lipnici na řece Sázavě] ještě před svou smrtí získal pro své syny Jaroměřice nad Rokytnou a r. 1331 Jemnici.

Po Raimundově smrti roku 1329 se zde trvale usadili až jeho synové Smil I. [1331-1345] a Čeněk [1331-1345] ti přetvářeli hrad na svoji soukromou rezidenci v ranně gotickém stylu, přitom mysleli i na obranné funkce hradu: protáhlý areál ostrohu obklíčil pás hradeb a na východní straně byl vybudován palác s klínovou šíjí. Vybudování dvou břitových věží stejně jako celková orientace zřejmě souvisí s původní přístupovou trasou k hradu [později změněnou]. V té době byl hrad bezpochyby bezpečně zajištěn z východu, čímž strategicky ovládal celý zákrut údolí řeky Želetavky. Do této doby kolem r. 1334 spadá i stavba kostela Nanebevzetí pany Marie, či spíš až její úplná přestavba, kladená k r. 1344. Lichtenburkové také nechali postavit nedaleký, řekou dobře chráněný hrad Cornštejn, který je zmiňován r. 1343 a je poslední pevností tohoto typu mezi hrady na Dyji. Bratři vedli společně s bratrancem Hynkem válku proti rakouskému vévodovi Albrechtu III., jež skončila smírem, zakrátko se naopak připojují k markraběti Prokopovi v tažení do Čech. Roku 1343 si nechali markrabětem Karlem potvrdit rozdělení bítovského panství na část bítovskou, která připadla Čeňkovi a synovi jejich zemřelého bratra Jindřicha Janovi, druhá část s nově postaveným nevelkým hradem Cornštejnem připadla Smilovi I. z Lichtenburka. Čeněk z Lichtenburka zemřel někdy krátce po rozdělení majetku, naposledy je připomínán roku 1345. Bítov poté připadl Smilovým pěti synům. Smil II. [1347,+před 1360] zůstal na novém Cornštejnu, ostatní čtyři bratři Jindřich [1342-1376], Henzlin [1342-1376], Jiří [1342-1376] a Hynek [1346-1371] se usadili na prostornějším Bítově. Potomstvo čtyř bratří bylo v následujících desetiletích natolik rozvětvené, že se osudy jednotlivých příslušníků rodu sledují jen obtížně. To bylo i příčinou dalšího rozšiřování hradu, který takto početné rodině svou obytnou plochou nemohl postačovat.

Po klidné době vlády Karla IV. se na konci 14. století Morava stala dějištěm zápasu mezi členy poslední generace lucemburského rodu Karlovými syny Václavem, Zikmundem a Janem a jejich bratranci moravskými markrabími Joštem, Prokopem a Janem Soběslavem. Henzlinovi synové Hynek [1393-1406], Alšík [Albrecht] [1389, +1413?] a Smil III. [1389-1406], kterým v té době opět patřily oba hrady na protilehlých březích Dyje, počátkem 90. let vedli z nejasných příčin drobnou pohraniční válku s rakouským vévodou Albrechtem III. V prosinci 1394 mezi nimi sjednal markrabě Jošt smír a při té příležitosti získal Lichtenburky pro účast na tažení do Čech proti Václavovi IV. a jeho věrným straníkům, kterého se v létě následujícího roku zúčastnil spolu se Smilem III. i jejich nedávný protivník vévoda Albrecht III. Ve složitých poměrech doby není vůbec neobvyklé, že krátce poté nacházíme Smilova bratra Alšíka na straně Václavova věrného přívržence markraběte Prokopa. Lichtenburkové se nevymykali charakteru přelomu 14. a 15. století a také oni vedli loupeživá tažení pro majetek. Nájezdy obou znepřátelených stran na přelomu století zcela rozvrátily celou Moravu, lichtenburské hrady z nich však vyvázly beze škod. Stejně neškodné pro Bítov byly i husitské války. Většina Lichtenburků jako věrných katolíků stála na straně Zikmunda Lucemburského, našly se však i výjimky jako Alšíkův syn a nejvýznamnější Lichtenburk své generace Jan [+1448], jehož postoj nebyl alespoň zpočátku zcela jednoznačný. Snad právě on přijal r. 1410 na Bítově významného husitského teologa Jeronýma Pražského na jeho útěku od soudu pro kacířství ve Vídni 12. září 1410 a právě on přiložil svoji pečeť k stížnému listu české a moravské šlechty proti upálení Jana Husa v Kostnici ze dne 2. září 1415.

Po smrti krále Václava IV. však již s celým rodem stál věrně na straně císaře Zikmunda a na podzim r. 1420 bojoval v řadách jeho vojska spolu se Smilem a Jiřím z Bítova v bitvě pod Vyšehradem. V tomto boji Jiří zahynul společně s celou řadou význačných moravských šlechticů. Ale Jan měl více štěstí, padl pouze do zajetí, brzy se však vykoupil a již o rok později se spolu s bratry zúčastnil sněmu v Brně, kde přítomní slíbili věrnost Zikmundovi. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat, již následujícího roku bylo lichtenburské panství cílem útoku husitských vojsk. V té době bylo nutno zpevnit hrad na východní straně dvěma hranolovými věžemi s klínovou štítovou zdí. Jan z Lichtenburka přistoupil v r. 1421 k zemskému míru na Moravě spolu se Štěpánem, Smilem a jeho bratrancem Jiřím z Bítova a v r. 1434 jej potvrdil znovu. [Roku 1422 snad mělo dojít ke střetnutí jejich a husitských vojsk, jehož důsledkem bylo dobytí Cornštejna husity] Smilův bratr Jan z Bítova byl po celou dobu husitských válek protivníkem kališníků, když mu však nebyly nahrazeny škody, které utrpěl za pomoc Zikmundovi a Albrechtovi Rakouskému [celkem 4000 kop], vypověděl válku císaři Fridrichovi III., poručníku Ladislava Pohrobka, pobořil rakouské hrady Grub a Tresiedl a přilehlé okolí zpustošil. Mír mezi spornými stranami byl ujednán ve Znojmě v r. 1441 a Janovi bylo přislíbeno, že mu bude dlužná částka nahrazena a navíc přidáno odškodné 2500 dukátů. Smil starší z Lichtenburka na Bítově se připomíná ještě v r. 1436. Tehdy však je už také znám Smil mladší a Jan z Bítova na Cornštejn. Roku 1423 se Jan dostal podruhé do zajetí při neúspěšné obraně Kroměříže před vojsky Diviše Bořka z Miletínka. Za svou věrnost byl Jan roku 1437 odměněn úřadem olomouckého komorníka, který zastával až do své smrti o jedenáct let později. . Smil mladší přistoupil v r. 1440 k moravskému landfrídu a v r. 1446 se jako jeden ze čtyř vyjednávačů zúčastnil ve Znojmě rokování moravských stavů s rakouskými.

Mír však na Bítovsku nevydržel příliš dlouho. Po Janově smrti si jeho synové našli nového protivníka, mocný moravský rod pánů z Kunštátu, z jehož středu vzešel další český král Jiří z Poděbrad, přičemž obě strany měly pro takové nepřátelství své důvody. Po zemřelém Janu z Lichtenburka byl do úřadu olomouckého komorníka jmenován Procek z Kunštátu, čímž se Janovi synové cítili poškozeni, šli dokonce až tak daleko, že zpochybňovali Prockovu urozenost. Roku 1456 se Hynek z Lichtenburka [1455; + po 1474] domáhal dědičných práv na tento úřad dokonce u komorního soudu v Praze. Dalším důvodem k nepřátelství byl královský hrad a město Jemnice, které získal Jan z Lichtenburka roku 1433 do zástavy od Albrechta Habsburského. Po svém zvolením zemským správcem roku 1451 se Jiří z Poděbrad snažil Jemnici navrátit mezi komorní statky, Ladislav Pohrobek však ještě několik měsíců před svou smrtí Lichtenburkům potvrdil držbu cornštejnského panství včetně Jemnice. Po nástupu Jiřího z Poděbrad na trůn [1458] bylo zcela jasné, na čí stranu se nový král postaví. Hynek spolu s bratrem Štěpánem [1455-1472] demonstrativně vstoupili do služeb hornorakouského arcivévody Albrechta, konec jejich vzdoru učinilo dobytí Jihlavy na podzim téhož roku. Roku 1462 využili Lichtenburští bratři roztržky mezi českým králem a papežem Piem II. a r. 1463 vyhlásil králi otevřenou válku. Král se vše nejprve snažil spor řešit prostřednictvím zemského soudu, který přiměl Štěpána k podrobení. Hynek Krajíř však, spoléhaje na papežskou podporu, vytrval v odporu, proto byl roku 1464 označen za rušitele míru, byla nad ním vyhlášena zemská klatba a proti jeho opěrným bodům bylo neprodleně vysláno zemské vojsko [v l. 1463—1465]. Strachotice byly dobyty po krátkém obléhání, zato Cornštejn představoval tvrdší oříšek - obléhání hradu trvalo plných jedenáct měsíců vyhladovění než se jeho posádka 9. června 1465 vzdala. Na rozkaz krále Jiřího z Poděbrad byl Cornštejn pobořen. Pokusy o jeho rekonstrukci sice proběhly ve dvou vlnách, ale skončili nezdarem a hrad postupně zpustnul.

Hynek sám byl již od prosince 1464 v Římě a snažil se s pomocí hlavy katolické církve přiklonit váhy na svou stranu. Díky zásahu papeže nebyl přes svou porážku Hynek nikdy souzen, potrestán byl pouze konfiskací velké části majetku. Jaké byly v té době osudy samotného Bítova nevím, nelze vyloučit, že i zde došlo alespoň k pokusu o dobytí, jehož pozůstatkem by mohly být zbytky valů na ostrožně před hradem. Cornštejn byl Bítovskými na více než půl století zkonfiskován a Bítov se tak stal hlavním rodovým sídlem. To, stejně jako poučení z obléhání Cornštejna, bylo impulsem k další přestavbě hradu, která se soustředila především na zesílení jeho opevnění. Ani po zbytek století nebylo na soutoku Želetavky a Dyje příliš klidu, Lichtenburkové se nyní museli potýkat s novými pány Cornštejna, který Jiří z Poděbrad propůjčil Krajířům z Krajku. Napětí mezi oběma rody přerůstalo v otevřené spory o vesnice, lesy a pole, roku 1497 projednával nároky Krajířů na podhradní městečko Bítovec moravský komorní soud. Nákladná přestavba Cornštejna i další aktivity však Krajíře finančně vyčerpala natolik, že kolem roku 1530 byli nuceni Lichtenburkům Cornštejn prodat.

Velmi důležitým datem je 13. červenec 1498, kdy se král Vladislav II. Jagellonský vzdává všech nároků [lenního závazku k České koruně] a uděluje Jindřichu z Lichtenburka na Bítově a jeho synům Hrad Bítov do svobodného dědičného držení. V té době náleží k Bítovu 27 obcí a další majetky [Hrad Bítov s farou, městečko Bílovec [zaniklo] s farou, dále Blížkovice, Štítary, Budějovice [Moravské], Ctidružice, Pavlice, Blatnici, Chvalatice, pusté Ždánice, Oslnovice, Podolí, Německou Ves, Láz, Často-hostice, pusté Mstěnice, díl Mešovic, Lovkovic, Dešova a Písečného a celé vsi Vysočany, Randřov [dnes součást Vratěnína], Syrovice, Příšťpo, Lažánky, Jehřice [zanikly], Radkovice, Udeřice, díl Kdousova, dvůr Malý Lazec a pustý dvůr v Mírovicích]. Hrad se tedy po dvou staletích ocitl ve svobodném dědičném majetku Jindřicha z Lichtenburka [1477-1499] a jeho synů. Při té příležitosti se také dochoval podrobný výčet všech statků, které k tehdejšímu bítovskému panství náležely. Současně král potvrdil hradu Bítovu manské právo. Tohoto práva použil Puta z Lichtenburka, když Zikmundu Krokvicarovi z Nové Vsi propustil v r. 1494 z manství tvrz v Lubnici. V r. 1504 drželi Bítov Burian a Jindřich z Lichtenburka, kteří s Albrechtem z Bítova přistoupili k jednotě moravských stavů. Jindřich zdědil v r. 1499 Vranov a o rok později koupil Cornštejn; Bítov vlastnil ještě v r. 1538. V té době, tj. koncem 15. a začátkem 16. století, byl hrad přestavován; přestavba sjednotila jeho starší Části, dosud navzájem oddělené, ve dvoupatrový palác nepravidelné dispozice s novou hranolovou věží na jihovýchodě. Současně bylo také zdokonaleno opevnění hradu. Na vlastní jádro navázalo hospodářské křidlo s pivovarem ve druhém velkém nádvoří. V přízemí nové čtyřhranné hlavní věže byl vybudován průjezd, který se stal těžištěm strážní služby a obrany. Také přístup do hradu vznikl v místech, jichž se používá dodnes. Takto upravený Bítov byl považován v r. 1566 za jeden z nejbezpečnějších pohraničních hradů. V průběhu 16. století však finanční tíseň doléhala i na Lichtenburky, kteří byli stejně jako jiné mocné rody své doby nuceni postupně rozprodávat své statky. Po Jindřichu z Lichtenburka držel bítovské panství v l.1545 - 1547 jeho syn Václav mladší z Lichtenburka, do r. 1570 pak Albrecht Bítovský z Lichtenburka. a po něm do 29. září roku 1572 Jindřich Bítovský z Lichtenburka, jímž tento starobylý moravský rod vymřel po meči. [v té době patřilo k již zčásti renesančně přestavěnému hradu již jen několik vesnic v nejbližším okolí]

Albrechtův a Jindřichův náhrobek se zachoval v hradní kapli. Vlivem vývoje válečné techniky ztrácel hrad svůj strategický význam, stával se nepohodlným a byl využíván jen pro hospodářské účely. Svědectvím toho je i přeměna někdejší charakteristické raně gotické klínové věže na vězení. Poslední lichtenburská držitelka nejstaršího rodového majetku Hronoviců na Moravě, Jindřichova neteř Ludmila Bítovská z Lichtenburka, prodala v r. 1576 Bítov se veškerým okolím Volfu Strejnovi ze Švarcenavy.

Pozůstalost vymřelého rodu koupil roku 1576 od Jindřichovy neteře Ludmily Bítovské z Lichtenburka příslušník dolnorakouského protestantského rodu Wolf [Wolfgang] Strejn ze Švarcenavy [Schwarzenau]. Většinu svých rodových držav měli Strejnové v Rakousku, proto projevili zájem především o zboží v blízkosti moravsko-rakouských hranic. Wolf již od roku 1563 vlastnil nedaleké Uherčice, jeho syn Hanuš Wolfart pokračoval v rozšiřování moravských majetků roku 1598 koupí Vranova nad Dyjí a o deset let později Nový Hrádek. Strejnové také pokračovali v renesanční přestavbě Bítova započaté již za Lichtenburků. Okázalý život a nákladné přestavby jejich sídel [především v Uherčicích] přivedly Strejny do stejných finančních obtíží, jaké měli již předchozí majitelé Bítova a roku 1612 byl Hanuš Wolfart nucen zadlužené bítovské panství prodat za 47 000 zl. moravských moravskému hofrychtéři Fridrichu Jankovskému z Vlašimi.

Novým majitelem bítovského panství, které v té době kromě samotného hradu tvořilo pouhých šest vesnic, se stal do panského stavu čerstvě povýšený Fridrich [Bedřich] Jankovský z Vlašimi [+1635]. Zpočátku chudý Fridrich získal svůj majetek výhodným sňatkem ale především podporou Matyáše Habsburského, který se mu odvděčil hodností nejvyššího hofrychtéře čili dvorského sudí. V průběhu stavovského povstání [1618-1620] se držel zpátky, po kapitulaci Moravy se však dal plně k dispozici nové vládě kardinála Františka z Ditrichštejna [Dietrichsteina]. V četných funkcích, které z jejího pověření zastával, měl mnoho příležitostí k osobnímu obohacení, takže nakoupil pobělohorské konfiskáty a roku 1627 si mohl dovolit zakoupit statek Slatinu předtím zkonfiskovaný jeho bratrovi Volfu Zikmundovi, následujícího roku bývalé královské město s hradem Jemnici a roku 1633 statek Skalice. Přikoupil ještě některé další statky [Lubnici, díl Korolup, Mešovice a Vratěnín. Těmito koupěmi vytvořil Fridrich rozsáhlé dominium, pro nějž byl Bítov tím nejvhodnějším střediskem. Na hradě Bítov zavedl od počátku češtinu Jako svému rodovému sídlu věnovali Jankovští Bítovu náležitou pozornost, za jejich panství dosáhl své dnešní velikosti. Svůj vliv mělo zcela jistě i to, že se v průběhu třicetileté války zdejší oblasti vyhýbaly časté pustošivé pohyby vojsk, pokud zde oddíly obou stran operovaly, omezily se na vybírání finančních a naturálních dávek.

Dědictví po něm se ujala jeho manželka Justina z Vlašimi a později rozsáhlé panství zdědil r. 1635 jejich devatenáctiletý syn Hynek svobodný pán Jankovský z Vlašimi[+1653], který pokračoval v otcovské tradici věrných služeb habsburskému rodu. Hynek i v těžkých válečných letech dokázal uvážlivým hospodařením udržet prosperitu svého panství. Po výhodném sňatku se stal přísedícím zemského soudu s titulem císařského rady. Roku 1641 prošla sousedním vranovským panstvím švédská vojska, přímo k Bítovu přitáhly oddíly generála Torstensona v dubnu 1645. Hrad nebyl obsazen posádkou, ani jeho strategická hodnota již nebyla vysoká, proto se Švédové usadili v městečku Bítovec a spokojili se s vybíráním kontribucí. Roku 1646 sice Švédové odtáhli, ale v následujících dvou letech 1646-1648 panství vyčerpávalo vydržování četných procházejících císařských oddílů. Přes to všechno Hynek podle dochovaných záznamů dále na hradě stavěl, do historie se však nejvíce zapsal svým rozsáhlým trojdílným veterinárním dílem "Apotheka koňská" vydaným česky roku 1650.

Po Hynkově brzké smrti r. 1653 [ve věku 38 let, upomíná náhrobní kámen v hradní kapli] bylo panství pod poručenskou správou až do roku 1664, kdy jeho syn Maxmilián Arnošt I. dosáhl plnoletosti. Již roku 1671 se však pomátl na rozumu a správu panství převzala jeho manželka Johana Alžběta rozená ze Scherfenbergu. Roku 1689 se panství po dohodě s matkou ujal Maxmilián Arnošt II., osobní přítel císaře Josefa I. vychovávaný na vídeňském dvoře. Díky své dvorské výchově se seznámil s mnoha významnými osobnostmi své doby, tomu vděčí i za svou manželku Kateřinu z Lemberka, která mu věnem přinesla dědictví [včetně bohaté knihovny] po prvním muži posledním výhonku uherského hraběcího rodu Zrinských. Díky vyženěným prostředkům mohl roku 1693 zakoupit panství Horní Kounice a další drobnější statky. Přízeň panovníka mu vynesla i r. 1703 povýšení do hraběcího stavu. Byl uvážlivým hospodářem a neproduktivní pozemky a lesy dával poddaným na tzv. svobodná pole. Přivedl celé panství k prosperitě, ale sám měl hlavní sídlo v Jemnici. Hrad Bítov navštěvoval příležitostně, nepodnikl větší stavební úpravy, zato provedl rozsáhlou úpravu interiérů obou pater paláce[dochované inventáře z roku 1736], které nechal vybavit bohatým mobiliářem a místnosti okázalými tapetami. Hrad byl opatřen jedenácti velkými bronzovými děly a šesti sudy střelného prachu v břitové věži. Rod Vlašimských dodnes připomíná sbírka zbraní, vzácně zdobených pušek, moždířů i děl.

Maxmilián Arnošt II. zemřel roku 1736 jako posledním mužský příslušník rodu, Kateřina z Lemberka mu porodila pouze dvě dcery - Marii Johanu [provdanou nejprve za hraběte z Kounic a podruhé za hraběte Cavrianiho] a Marii Annu Leopoldu [provdanou za hraběte Dauna]. Z nich držela a spravovala Bítov Marie Johana provdaná hraběnka Cavriani, po jejíž smrti roku 1752 trval po tři léta spor o její pozůstalost až do doby kdy Marie Terezie rozhodla ve prospěch Maximiliána Františka hraběte Dauna, vnuka Maximiliána Arnošta II.

Teprve na zásah samotné císařovny Marie Terezie zvítězil ve sporu o Bítov syn Marie Anny Leopoldy Maxmilián František hrabě Daun [+1788]. Daunové byli starý porýnský [německý] rod vděčící stejně jako Jankovští za svůj vzestup třicetileté válce, však také nejvýznamnější osobností rodu je vítěz z bitvy u Kolína polní maršál Leopold Maria Daun. I Maxmilián František se věnoval vojenské kariéře a jako jeho slavný bratranec si vysloužil maršálskou hůl. Ve veřejném či politickém životě se však příliš neangažoval, více se soustředil na správu svých statků, v čemž ho následovali i jeho potomci. Přestože Daunové trávili hodně času ve Vídni, Bítov nezanedbávali a využívali jej především jako letní sídlo. Veškeré úpravy se soustředily na udržovací práce a nutné opravy především hospodářského traktu. Obci v podhradí se nevyhnuly ani živelní pohromy, jako požár v r. 1790, který osadu téměř zničil a mohutná povodeň v r. 1862. Poddaní v těch dobách neměli život právě snadný a tak se r. 1775 a potom r. 1821 zúčastnili robotních vzpour a v druhém případě se podrobili až pod sankcí hrdelních trestů a stanného práva. Do novějších dob vstupoval Bítov se zemědělským charakterem, sídlem velkostatku a v katastru obce prosperovaly dvě cihelny, lihovar, taktéž mlýny v údolí na Želetavce [Peksův, Koberův, Hakoňův a Mácův]. Pro obyvatele obce Bítova, znamenalo úlevu teprve zrušení roboty v polovině 19. století.

Po smrti Maxmiliána Františka přešel jeho majetek nejprve na jeho nezletilého staršího syna Jana [1788-1795] a po jeho brzké smrti roku 1795 na jeho nezletilého bratra Františka Josefa [1795-1836]. Z téhož roku pochází i popis hradu, který zachycuje jeho podobu před zásadní klasicistně romantickou přestavbou, kterou hrabě František Josef zahájil roku 1811. Radikální pseudogotické úpravy dokončené až za vlády jeho syna Jindřicha [1836-1890] kolem roku 1863 daly hrady v podstatě jeho dnešní podobu. Místo sýpky vzniklo domácí divadlo, v severní části nové konírny s vozovnami, došlo k úpravě břitové věže. Pozornost byla věnována parkovým úpravám i procházkovým trasám v okolí [altán, rotunda]. Přízemí hradního paláce zaujala velká salla terrena a upraveno bylo i první patro, jehož místnosti dekoroval vídeňský malíř Antonín Schüller hodnotnými iluzivními malbami [výzdoba tanečního sálu je datována rokem 1853]. Již r. 1845 přebudoval vídeňský stavitel A. Rücker zámeckou kapli. Do téže doby spadá i proměna hradního okolí v přírodní park s pseudogotickými doplňky a dvě nové zahrady na parkánu vedle paláce a parková úprava v západní časti hradu. Kolem hradní cesty byla vysázena lipová alej. Své dnešní podoby nabyl hrad mezi léty 1811-1863, protože potom už neprodělal žádné katastrofy ani zásadní stavební proměny. Po dlouhé vládě hraběte Jindřicha se na přelomu 19. a 20. na Bítově vystřídaly v poměrně rychlém sledu jeho bratři Vladimír [1890-1896], zrušení pivovaru 1895 a Otakar [1896-1904], kterým roku 1904 vymřela po meči poslední ze tří větví hraběcího a knížecího rodu Daunů.

Po vymření Daunů jimž náležely kromě Bítova také Jemnice, Skalice, Horní Kounice, Slatina a Halenkov, vzaly rychle za své do té doby bohaté bítovské sbírky zbraní a taký rozsáhlá knihovna. Část z nich rozprodala již vdova po Jindřichovi z Daunu, ještě než ji v tom Vladimír a Ottakar stačili zabránit, prodala za směšnou částku většinu unikátní knihovny.

Novým majitelem Bítova a okolních statků se r. 1904 stal Jindřich Vilém hrabě Haugwitz [1770-1842] z Náměště nad Oslavou. Jemu hrad připadl jako dědictví po zemřelé matce Bertě [Berta +1856], sestře posledních hrabat Daunů. Haugwitzovi Bítov nepřirostl k srdci a tak pouze mírně upravil interiéry a potom na své sídlo převezl zbytek cenné knihovny a zbrojnic a r. 1908 Bítov prodal.

Hrad Bítov s pozemky r. 1906 skoupil polský šlechtic Zamoyski [1860-1933], který ho r. 1908 prodává.

Dalším vlastníkem hradu se r 1908 stal kníže František Radzivill, rovněž Polák a ten už roku r. 1912 prodal panství velkoprůmyslníkovi baronu Jiřímu Haasovi z Hasenfeldu.

Novými a posledními majiteli se stala nedávno [1899] zvýhodněná podnikatelská rodina Haasů. Jiří svobodný pán z Hasenfelsu převzal po otci porcelánku ve Slavkově nad Ohří a se svým bratrancem z ní pod značkou Haas & Czjzek udělal největšího výrobce porcelánu v habsburské monarchii. Roku 1914 baron Haas umírá a Bítov zdědil jeho stejnojmenný syn.

Mladý baron Haas proslul v širokém okolí svým bohémským a podivínským životem a především vášnivou lásku ke zvířatům. „On byl dobrou ilustrací rčení Čím víc poznávám lidi, tím raději mám zvířata.“ vysvětluje kastelán. Okolní šlechta se ho stranila, byl novošlechtic a ještě k tomu židovského původu. Místním lidem zase trochu vadilo, že mluví česky, jako když kopete do dveří. Kromě zvířat měl baron slabost i pro ženy. „Kvůli jedné si to přece nerozházím se všemi.“ smál se, když se ho lidé ptali, kterou přítelkyni si odvede k oltáři. O svých milenkách vedl záznamy. Do sešitku Metressenkonto pedantsky zapisoval, co kdy které dal. „Za čtyřicet let měl po okolí asi osmdesát přítelkyň,“ říká doktor Paukert. Na své lásky baron pamatoval i v závěti - každé něco odkázal. Haasovým dědicem byl belgický baron Coppée. Jelikož Jiří Haas zemřel před vyhlášením Benešových dekretů, náš stát jeho majetek Coppéemu proplatil. Z Belgie pak přesně podle Haasovy poslední vůle chodily bítovským stařenkám peníze ještě v šedesátých letech. Milá upomínka na dávnou vášeň...

Netrvalo dlouho a Jiří Haas uzavřel doposud na požádání přístupný hrad veřejnosti a celý jej přestavěl v jednu velkou soukromou zoologickou zahradu, ale na budovách samotných prováděl jen nejnutnější opravy a i okolí hradu nechal zcela zpustnout. Zámecké divadlo přeměnil ve velký psinec, který se stal základem sbírky vycpaných psů. Vycpaná zvířata, která uhynula či sešla stářím, dnes tvoří podstatnou část hradní expozice, která je velkým lákadlem především pro malé návštěvníky. Sbírka 51 vycpaných psů nejrůznějších plemen včetně vyhynulých stájových pinčů, které proslavil Švejk je největší svého druhu na světě. Vévoda z Kentu tvrdíval, že jich má nejvíc on, ale ukázalo se, že jich má jen osmnáct.

Jiří Haas sice chodil celý život v uniformě c.a.k. rytmistra a hlásil se k Němcům, ale byl velký antifašista a masarykovec. Jeho belgický strýc Coppée hlasoval po válce ve Společnosti národů pro vznik ČSR, čímž si Masaryka velmi zavázal. To se Haasovi hodilo. Když byly po roce 1918 zabírány statky šlechticů, připomněl tatíčkovi Osvoboditeli Coppéeho zásluhy a o žádný majetek nepřišel! Podruhé se baron na Masaryka obrátil, když bylo při stavbě Vranovské přehrady zaplaveno městečko Bítov. Nový Bítov si totiž místní lidé usmysleli postavit přímo uprostřed baronovy krásné hradní obory. Haas jim nabídl náhradní pozemky, Bítovští však odmítli. S tím už mu ani T.G.M nepomohl. Přesto stála Masarykova bysta v baronově kanceláři i za války. To už Haase chodili gestapáci kontrolovat. Bystu mu přikázali odstranit. Když to baron neudělal, vzal prý jeden z nich sádrové poprsí T.G.M. a vyhodil ho z okna. „Příště poletíte vy“, řekl při tom suše hradnímu pánovi. Haasovi židovští předci byli nepochybní, a tak by možná šel do koncentráku. Naštěstí ho celou válku kryla jeho matinka, pruská šlechtična Olga Dannenbergová. Nikdo už nezjistí, jakými částkami vykupovala synovi klid...

Romantický ráj zvířat vydržel na Bítově přes celou válku, i v čase největšího hladu dokázal Haas sehnat dost masa pro své milované šelmy. V „psí kuchyni“ to vonělo každý den. Dne 11. května 1945 však bítovský národní výbor baronovi přikázal, aby se jako Němec na druhý den pěšky odebral do Vídně. Starý pán, bylo mu v té době 69 let se nedokázal rozloučit se svou zoo, oblékl se do parádní c.a.k. uniformy a nabil revolver. Věrná hospodyně ho přemlouvala do jedné ráno, ať neblázní. Pak se baron zamkl a podle dosud žijícího svědka pana Bayera padly dvě rány. „Baron, který byl pravák, měl mít v levém spánku dvě střely.“ Krčí rameny bítovský kastelán. „Je ironií, že musel zemřít až po válce.“

Mrtvý baron byl vystaven v sarkofágu, který si nechal připravit už zaživa. Nesplnilo se mu však přání, aby po jeho boku, „až přijde čas", spočinula i jeho lvice. Milou Micimaus zastřelil kvůli kůži jeden ruský voják. Rudé armádě se vůbec na Bítově líbilo. „Hospodyně jim na uvítanou připravila vídeňské řízky a bramborový salát“, říká kastelán. „Salát jim ohromné zachutnal, stahovali se sem na něj i z okolních posádek. Skončilo to tak, že se dělal do hradní kašny a vojáci ho nabírali ešusy. Ale asi po třech měsících chytili salmonelu a museli odjet.“ Ještě předtím se však na Bítov přijel s baronem rozloučit ukrajinský generál Potapenko. Byl prý v carské uniformě, klekl u rakve nebožtíka a řekl: „Tos nám neměl dělat. Já ti vezu pozdrav od carova bratrance a chtěl jsem si s tebou konečně pořádně zahrát šachmaty...“

Návštěvníky Bítova provází hradem zvláštní zvuk. „To je osm eolských harf na střechách“ dozvídáme se. Jde o plechové trubky, uvnitř kterých jsou struny laděné do akordu. Když je vítr rozechvěje, začnou znít. Věc u nás jedinečná. Ještě unkátnější je bítovská sbírka zbraní. Podle odborníků je co do hodnoty srovnatelná s českými korunovačními klenoty!

Hrad Bítov byl po osvobození r. 1945 jako nepřátelský majetek zkonfiskován a převeden do správy státu a od roku 1949 svěřen do působnosti Národní kulturní komise. V hradní správě se vystřídalo několik institucí až byla svěřena do správy Krajského střediska památkové péče, které postupně od r. 1956 provádělo významné opravy a archeologický průzkum. Byly odkryty a restaurovány malby Antonína Schüllera, provedeny potřebné práce na údržbě mobiliáře, staticky zajištěna břitová věž na nádvoří a další stavební úpravy. Nástupcem je dnes Státní památkový ústav v Brně a tím se Bítov stal součástí souboru státních hradů a zámků a je přístupný veřejnosti.

Interiéry přízemí i prvního patra upoutají pozornost návštěvníka výtvarnou koncepcí a mobiliářem, převážně z druhé třetiny 19. století, který byl doplněn i svozem z jiných objektů a souborem slohově příbuzných obrazů německého romantika Ludvíka Schnorra z Caroisfeldu a rakouského malíře Karla Russe. V přízemí je umístěna proslulá sbírka zbraní Maxmiliána z Vlašimi z r. 1726, z nichž jsou pozoruhodné zbraně Mikuláše Zrinského z bojů proti Turkům. Ve druhém patře je expozice vycpaných zvířat, připomínající pěstitelskou zálibu posledního majitele barona Haase, který svého času proměnil prostory hradu v zajímavou soukromou zoologickou zahradu. Na hradě je umístěna i knihovna rakouského generála Arnošta Gideona Laudona [1719—1790], která sem byla převezena a je vzácnou sbírkou militarií, map a plánů z období prusko-rakouské sedmileté války.

Samotná obec patrně vznikla později než samotný hrad byla vystavena jako poddanská obec zdejšího hradu na velmi důležité zemské stezce. O tomto městečku je první zmínka již z 13. července roku 1498 jako o trhovém středisku královského panství, kdy se král Vladislav II. Jagellonský vzdává lenního závazku k České koruně a uděluje Jindřichu z Lichtenburka na Bítově a jeho synům Hrad Bítov do svobodného dědičného držení. V té době náleží k Hradu Bítovu 27 obcí včetně podhradního městečka Bítova, které téhož roku dosáhlo titulu „městečka“. Pokud jde o název tak ten za těch 5 století prošel ráznými úpravami od: Vetus Via [lat: „Stará cesta“] - Vetovia - Vetov – Bethow - Betow - Betov - Bytovec - Bítov. Tyto úpravy však nemusí být přesnou posloupností a jde především o dohady než o fakta.

Po vzniku samostatného československého státu byla v r. 1919 vyhlášena pozemková reforma a ta znamenala velké změny z hlediska velkostatku a tím i drobných zemědělců v bítovském okolí. Nedostatek volné půdy a průtahy v uskutečňování reformy, vyvolaly nespokojenost obyvatel. Dne 15. srpna 1926 se konal v Bítově tábor lidu z okolních obcí na němž rolníci žádali parcelaci půdy dvorů bývalého velkostatku, k čemuž došlo v roce 1927. V témže roce však přichází rozhodnutí o stavbě přehrady na Dyji u Vranova, což znamená zatopení obce Bítova. Ale požadavek obyvatel na vystavění nové obce narážel na neochotu barona Haase, který však nakonec povolil postavit obec na místě jelení obory nedaleko hradu. Postupné stěhovaní bylo ukončeno v roce 1934, kdy se začala plnit přehradní nádrž, která dosáhla maximální hladiny 24. dubna 1936. Ještě do roku 1954 však nad hladinou přehrady vyčníval zpola zatopený farní kostel sv. Václava, jehož sakristie byla zbytkem románské rotundy. Později musela bát věž kostela odstřelena kvůli bezpečnosti hloupých turistů. Později se městečko stalo znovu vesnicí. Nejvíce k tomu přispěla postupná ztráta významu celého panství, války a požár v roce 1790 a konečně vybudování Vranovské přehrady.

Nový Bítov byl vybudován v letech 1930 až 1933 podle návrhu architekta J. K. Říhy, jako jednolitá obec s kostelem, školou a hostincem. Obyvatelstvo převážně české obce s německou menšinou bylo většinou katolického vyznání a např. v roce 1935 politicky orientováno, dle výsledků voleb, na Československou stranu národně socialistickou ČNS[74] a Československou soc. demokratickou stranu dělnickou ČSD[47]. V té době v tady žilo celkem 374 obyvatel. Další léta obci přinesl rozkvět díky turistickému rozmachu kolem přehrady - v okolí bylo postupně postaveno téměř 6000 rekreačních chat a v letní sezóně se zde pohybuje obvykle až 3000 rekreantů, známá je především zátoka Horka.